Karel Havlíček Borovský

Zakladatel politického novinářství, spisovatel a básník. Myslitel evropského typu, zastánce politického a ekonomického liberalismu. Svojí básnickou tvorbou výrazně ovlivnil vývoj české satiry. Statečným zápasem s rakouským absolutismem i tragickým osudem se stal symbolem boje proti útlaku, věrnosti ideálům demokracie a svobody.

Život KHB

Kupci Matěji Havlíčkovi a jeho ženě Josefíně Dvořákové, dceři sládka z Horní Cerekve, se 31. října 1821 v Borové u Německého Brodu narodil syn Karel. „Přišel jsem na svět mrtev a jenom násilím mne přivedli k sobě,“ tak vzpomíná na své první chvíle sám novinář. Byl zasmušilý, přemýšlivý, samotářský a umíněný, i když finančně zajištěný díky otcovu kupeckému talentu. Měl nejeden konflikt s rodiči a přilnul k místnímu vikáři Janu Brůžkovi a učiteli Antonínu Línkovi, kteří tak měli na jeho počáteční výchovu velký vliv. Osmiletý Havlíček po studiu v Borové nastoupil na rok do školy v Jihlavě. Poté přestoupil do Německého Brodu, kde počínaje školním rokem 1832-33 navštěvoval šest let klasické gymnázium. To bylo proslulé v širokém okolí kvalitou své výuky. Havlíčkovi rodiče se po roce za synem přestěhovali do domu na rohu náměstí a Matěj Havlíček si zde zřídil obchod. V tomto domě je dnes muzeum.

Karel Havlíček dokončil roku 1840 středoškolská studia v Praze na filozofickém semináři. Příchod do hlavního města Čech, kde žilo zhruba 140 000 obyvatel, na něj měl obrovský dopad. Zde se totiž soustředila většina českých obrozenců. Havlíček se brzy seznámil s několika studenty, především s Vilémem Gablerem a Františkem Jirglem. Společně přistoupili k tehdejšímu rituálu, tzv. vlasteneckému křtu, kde Havlíček přijal dle svého rodiště jméno Borovský. Pod tímto pseudonymem do budoucna nejednou vystupoval. Vliv poměrů v Praze Havlíčka motivoval se plně zaměřit na samostudium češtiny a slovanské literatury. Českou společností tehdy hýbala idea slovanské vzájemnosti jako forma obrany české kultury a jazyka proti německému vlivu. Havlíček nechtěl být v tomto směru pozadu. Jemu nejsympatičtější byli Jihoslované a s některými z nich navázal velmi úzké styky. Jako by našel smysl svého života. S přáteli pořádali sezení, kde měli velikášské obrozenecké plány. Ve studiích chtěl pokračovat na kněžském semináři, ovšem poměry v Klementinu a celkový stav a chování v církvi jej nejen od studia odradily, ale též otřásly jeho křesťanskou vírou. Ze semináře byl po roce vyloučen, ale ideu působit na lid neopustil. Ovšem následná snaha stát se učitelem také nevyšla. V červnu 1842 vyrazil pěšky poznat svět a nohy jej donesly do Krakova, Vysokých Tater či do Liptovského Svatého Mikuláše. Potřeboval si pročistit hlavu.

Po návratu z cest se nadále věnoval samostudiu, až zaujal opatrovníka univerzitní knihovny Pavla Josefa Šafaříka. Ten mu v říjnu roku 1842 nabídl práci u svého přítele, univerzitního profesora v Moskvě. Nadšený Havlíček okamžitě přijal. Český národ tehdy viděl v Rusku velkou oporu, ne-li rovnou svého vůdce, proti silně postaveným Němcům a Maďarům, kteří žili na úkor slovanských národů v Habsburské monarchii. Existovala obava, že Němci chtějí Slovany asimilovat a bezpečí existuje pouze v přátelství s jinými Slovany. Havlíček chvátal konečně se do opěvované země ruské podívat. Neodradilo jej ani oddalování výdeje povolení k vycestování, díky němuž alespoň poznal ve Lvově rodinu Karla Vladislava Zapa. Do Moskvy dorazil počátkem února 1843 a byl ohromen. První měsíce viděl carskou říši Slovanů v zářivých barvách, ale následovalo vystřízlivění. Po zkušenostech s chováním panstva k poddaným jako k otrokům, přetvářkou a povrchností církve a společenské elity se jeho názor v záchranu Ruskem razantně změnil. Když ruský pán nechá žít v bídě svého poddaného, jak asi bude vypadat vztah Ruské země k jiným zemím slovanským? Nakonec mezi ním a jeho ruskými živiteli došlo k roztržce a Havlíček v červenci 1844 opustil zemi. Zkušenosti z této cesty následně sepsal a vznikly tak dodnes známé Obrazy z Rus.

Havlíčka po návratu do Čech zastihla zpráva o smrti otce. Rozhodl se pobýt nějaký čas v Německém Brodě u své matky. Jeho neutuchající vlastenecká aktivita vedla v tomto malém venkovském městě k organizaci ochotnického divadla a k první vážné lásce s dcerou místního měšťana Fany Wiedenhöfferovou. Touha si dívku vzít jej donutila odjet v dubnu 1845 do Prahy a živit se spisovatelstvím. Ačkoliv se zde Havlíčkovi brzy otevřela cesta k závratné kariéře, ze svatby nakonec sešlo. Díky časopiseckým příspěvkům začal navazovat nové a důležité kontakty s předními osobnostmi českého života. Významným okamžikem byla jeho ostrá kritika novely Josefa Kajetána Tyla „Poslední Čech“, kde poprvé úspěšně uplatnil svůj mistrovsky vybroušený jazyk a smysl pro ironii. Havlíček zde vyzval národ, aby přestal o vlastenectví mluvit či psát a začal se vlastenecky chovat a konat. Navíc perfektně odolal Tylově očekávané zlostné reakci. Velká část české inteligence v čele s Palackým spatřila v Havlíčkovi nového spojence. Proto když Karel Vilém Medau převzal koncem roku 1845 vydávání Pražských novin, věděli František Palacký i Pavel Josef Šafařík, koho mu doporučit jako nového redaktora. Karel Havlíček tak stojí počínaje novým rokem 1846 v čele novin, aniž by do té doby vůbec kdy pomyslel, že by se mohl stát novinářem. Začaly vycházet fenomenální články, kde demontoval ideu slovanské vzájemnosti a naopak poukazoval na potřebu federace habsburské monarchie jako cestu smíru mezi národy v ní žijící a tím zajištění bezpečí před Rusy na jedné a Němci na druhé straně hranic. Též upozorňoval na potřebu vyšší české technické školy, popisoval smysl obcí, parafrázoval zahraniční události a mnoho dalšího. Havlíček tak stál u přerodu českého kulturního hnutí v hnutí politické. Vše za nemalé pozornosti rakouských úřadů a policie.

Jak jeho hvězda stoupala, stával se stále oblíbenějším a vlivnějším. A tak když roku 1848 padl původní režim a uvolnily se poměry ve státě, přešel Havlíček z vládních Pražských novin do nově zřízených novin Národních. Ty byly nezávislé a zcela v jeho režii. V osobním životě se Havlíček téhož roku oženil s Julií Sýkorovou, dcerou panského lesníka z Proseče u Pelhřimova. Spolu měli jedinou dceru Zdenku (viz: Život Zdenky Havlíčkové).

Příslib konstituce roku 1848 po letech vlády absolutismu nejen jeho naplnil nadšením a optimismem. Ovšem předlouhé dohadování poslanců v ústavodárném sněmu, potlačené revoluční bouře v Praze a ve Vídni pouze pomohly reakčním silám, aby se zformovaly. Tyto síly nalezly oporu v osobě mladičkého císaře Františka Josefa I., který nastoupil na trůn po abdikaci Ferdinanda I. dne 2. prosince 1848. Sílící a postupně se prosazující odpor vlády proti konstitučním tendencím v monarchii vyvrcholil vydáním vlastní vnucující ústavy 4. března 1849 a rozehnáním ústavodárného sněmu o tři dny později. Počáteční nadšení lidu nahradilo zklamání a apatie. Havlíček jako jeden z mála upozorňoval na vzrůstající moc reakce a postupné opětné omezování ještě před nedávnem nabytých svobod. Za to byl souzen, a ačkoliv zproštěn obžaloby, bylo mu úředně nakázáno v lednu 1850 Národní noviny zastavit.

Havlíček se odmítal vzdát publicistické činnosti, ačkoliv po postupném odmlčení české inteligence včetně Palackého zůstal v boji proti soudobému režimu zcela sám. Oporu našel v Kutné Hoře u tiskaře Františka Procházky, který se jako jeden z mála tiskařů v zemi nebál nepohodlného Havlíčka vydávat. Tak vyšlo v květnu 1850 první číslo „Slovana, časopisu věnovaného politickým a vůbec veřejným záležitostem slovanským, zvláště českým“. Jeho vydávání trvalo více jak rok a je považováno za vrchol Havlíčkovy novinařiny. Nakonec Slovana v srpnu 1851 na silný nátlak úřadů sám novinář zastavil a s tím přišel na čas definitivní konec nezávislé žurnalistiky v zemi.

Nastupující centralismus a vláda absolutismu dostávaly od Havlíčka skrze jeho časopis Slovan tvrdě zabrat. Havlíček se pohyboval perfektně v mezích zákona a ani žaloba posvěcená nejvyššími politickými kruhy nedopadla u soudu v Kutné Hoře v listopadu 1851 zdárně. Naopak si vláda utrhla ostudu, a i když dokázala zákonem „na míru“ Slovana zastavit, Havlíček představoval problém svou přítomností. Bylo tedy se souhlasem samotného císaře Františka Josefa I. rozhodnuto o jeho deportaci do tyrolského Brixenu, která proběhla v půli prosince 1851. Havlíček se po ukončení Slovana přestěhoval s rodinou z Kutné Hory k matce do tohoto domu v Německém Brodě. V noci jej probudili četníci a bylo mu ohlášeno, ať si sbalí a nastoupí do připraveného kočáru. Zpočátku vůbec netušil, co bude následovat. Zda jej vezou do vězení či odvážejí za hranice. Po zhruba dvou dnech cesty se dozvěděl, že bude deportován do Brixenu, malého katolického německého města v Alpách dnešní Itálie. Havlíček zde strávil tři a půl roku, a ačkoliv mohl být navštěvován rodinou, příbuznými, psát přátelům do Čech a pohybovat se volně po městě a nejbližším okolí, byl dokonale izolován od dění v Českých zemí bez jakékoliv možnosti tamější vývoj 

ovlivnit. Paradoxně i přes velkou Havlíčkovu oblíbenost doma se nikdo proti jeho odvozu významněji nevzepřel. Císař a jeho vláda o pár dní později 31. prosince 1851 veřejně oznámily tzv. „silvestrovskými patenty“ zrušení dosavadní ústavy a i přes některé právní svobody znamenal počátek roku 1852 de facto přechod k absolutistickému státnímu zřízení, které trvalo osm dalších let. Pro Karla Havlíčka byl pobyt v Brixenu utrpením. Absolutní nemožnost cokoliv ovlivnit, jakkoliv konat a podílet se na velkých věcech aktivního Havlíčka doslova užírala. Jeho činnost se omezila na vycházky, rozhovory s pár jedinci, psaní dopisů domů a především na sepsání jeho pověstných satir – Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a Král Lávra. Vláda jej úmyslně v Brixenu zdržovala z obavy nadcházející Krymské války a Havlíček sám nejednou přemýšlel o emigraci. Jeho pobyt ale měl jednu výhodu – zdravé horské prostředí potlačovalo projevy tuberkulózy, kterou se nakazil od své ženy.

Havlíčkovi povolily úřady návrat až v květnu roku 1855 pod podmínkou, že se vzdá spisovatelské činnosti. Havlíček souhlasil a spoléhal, že jeho budoucnost bude zajištěna ve švagrově pokrývačské firmě. Měl vše v podstatě naplánované a o to větším šokem byla zpráva, která jej zastihla nedaleko Německého Brodu. Jeho žena Julie byla tři týdny mrtvá. Zemřela v necelých třiceti letech na oubytě čili na následky tuberkulózy. Havlíčkovi se doslova zbořil svět a navíc zjistil, že je stále stejně hlídán a omezován jako byl v Brixenu. Na cestu mimo Německý Brod potřeboval vždy povolení, nemohl začít pracovat v Praze a jeho dcera Zdenka tak raději zůstávala u příbuzných. Havlíček zůstával osamocen, přijel do zcela jiné atmosféry, než kterou koncem čtyřicátých let pomáhal vytvářet. Režim se utužil a dřívější čeští vlastenci se stáhli z politického života. Havlíčkovi známí a přátelé se báli, aby se stykem s ním nezkompromitovali. Havlíček při tomto zjištění byl možná rád, že se novinařiny vzdal, protože již evidentně nebylo pro koho psát. Úřady a policie ovšem pouze na jeho slova nedaly, hlídaly jej neustále a byly na vážkách mu povolit náhlou žádost v květnu 1856 o převoz do Prahy a následně do lázní Šternberk za účelem léčení. U Havlíčka se totiž naplno projevila pobytem v Brixenu potlačená, ale skličujícími podmínkami zpět v Čechách urychlená pokročilá tuberkulóza. Havlíčkův osud byl zpečetěn a tím se vládě vytrhnul trn z paty co s ním. Karel Havlíček zemřel 29. července 1856 ve věku necelých 35 let a je pochován na Olšanském hřbitově v Praze. Jeho následný pohřeb, kam za ním přišli – poněkud pozdě – všichni jeho známí, přátelé a obdivovatelé, se stal jednou z mála manifestací proti stávajícímu režimu tehdejší doby a byly zde položeny základy pozdějšího havlíčkovského mýtu.

Popis Havlíčkových novin

Karel Havlíček se redaktorem Pražských novin stal na doporučení Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka. První číslo pod jeho perem vyšlo 1. ledna 1846. Pražské noviny byly čtyřstránkovým vládním listem podléhajícím cenzuře a s povinností otiskovat vyhlášky a nařízení. Jinak byly relativně nezávislé. Vycházely dvakrát týdně a byly doplněny literární přílohou Česká včela. V počátcích Havlíček měl pár stovek odběratelů, po roce 1847 již na 1500. Proto mu bylo dovoleno redakci rozšířit o tři další místa, na která přišli Václav Bolemír Nebeský, František Matouš Klácel a Jan Pravoslav Koubek. Posledně jmenovaný se po Šafaříkovi stal zároveň cenzorem Pražských novin. Havlíček měl v novinách pravidelné rubriky jako Domácí záležitosti, Zahraniční zprávy, Smíšené zprávy atd. Zdroji informací byla buď pečlivě vytvořená síť venkovských dopisovatelů a četba ostatních novin českých, německých, polských nebo jihoslovanských. Za nejznámější a nejvýraznější články Pražských novin se považuje článek „Potřebnost průmyslové školy české“ poukazující, aby školství šlo s dobou a vznikla technická škola s výukou v češtině, dále článek „Slovan a Čech“ tvrdě kritizující dosavadní pokusy o všeslovanský národ, idealizaci Ruska a apelující na podporu češství, článek „Daniel O’Connell“ pro změnu srovnává irské národní hnutí s českým a vyjadřuje sympatie k zákonné opozici a nakonec článek „Co jest obec?“ vysvětlující základní princip smyslu a fungování obce jakožto ukázky demokracie zdola.

Po uvolnění poměrů roku 1848 začaly být Pražské noviny svazující a Havlíček začal od 5. dubna 1848 vydávat vlastní list pod názvem Národní noviny. Tento odvážný počin by nebyl možný bez finanční pomoci hraběte Vojtěcha Deyma, který se následně stal vydavatelem novin, ale nechával Havlíčkovi zcela volné pole působnosti. Národní noviny vycházely od 5. dubna 1848 do 18. ledna 1850. Nejdříve je bylo možné sehnat denně krom pondělí a několik měsíců k nim vycházel i Večerní list. Ten se ale neosvědčil a přeměnil se ve standardní pondělní číslo. Velmi oblíbenou byla satirická příloha Národních novin jménem Šotek vycházející od ledna 1849, ale po třech měsících ji byl Havlíček nucen úředně zastavit. Pro Šotka byly typické karikatury Stanislava Pinkase. Národní noviny se staly opozičními a kritizovaly postupy vlády směrem ke konstituci. Krom několikačlenné redakce do novin dopisovali spousty lidí, včetně Františka Palackého, Václava Vladivoje Tomka, Františka Augusta Braunera nebo Ľudovíta Štúra. Havlíčkovy články v Národních novinách byly kvalitní, ačkoliv chvat revolučních let, nutnost rychlé reakce, zaujetí stanoviska redakce a dávaly málo prostoru na větší úvahy. Havlíček chtěl informovat věcně, vzdělávat a nepodléhat aktuálním náladám mas. Sám píše, že „…wyznati musíme, že není aučel našich Národních Nowin ten, abychom, jako holičowé obyčej míwají, jen nowé události, klepy a powěsti pro zábawu snášeli: účel náš jest wyšší, tendenční – my chceme poučiti, swobodě cestu rovnati, o zwelebení národu českého se přičiňowati,…“ Odběratelé přesáhli počet 1500, ale Národní noviny byly úředně zastaveny 18. ledna 1850 pro stav obležení v Praze a okolí. Ten byl odvolán až roku 1853.

V Praze Havlíček noviny vydávat nesměl a tak se jeho redakce přesunula do Kutné Hory, kde nalezl ochotného tiskaře a zároveň dobré podmínky pro distribuci. Havlíčkův plánovaný časopis Slovan měl být nejdříve suplováním za zrušené Národní noviny, ale ve finále se stal jejich náhradou. Vycházel od 8. 5. 1850 do 14. 8. 1851 2x týdně pod celým názvem „Slovan – časopis věnovaný politickým a vůbec veřejným záležitostem slovanským, zvláště českým“. Na deník totiž nebylo z hlediska logistiky ani pomyšlení. Slovan je dodnes chápán jako vrchol Havlíčkovy novinářské činnosti, kde se protnula vyzrálost jeho osoby, prostor, čas a možnosti pro úvahy a komentáře jako dříve v Pražských novinách a samozřejmě chmurná atmosféra doby. Slovan totiž po čase zůstal jediným opravdu nezávislým plátkem v českých zemích a byl postupně zakázán v Haliči, Bukovině, Krakově, Praze a okolí a Uhrách. Od roku 1851 se tlak úřadů stupňoval a Havlíček nakonec Slovana zastavil sám s vědomím, že by k tomu stejně došlo kvůli čerstvému a svévolnému zákonu. Sám k tomu v posledním čísle Slovana napsal: „Avšak této radosti nikomu jinému dopřáti nehodláme, aby „Slovana“ zapovědíti mohl: pročež sobě sami nyní zapovídáme „Slovana“ a toto číslo budiž poslední jeho číslo. Dvakráte již zapověděli „Národní Noviny“, po třetí aspoň ať se jim toho nedostane a „Slovan“ ať jest čist všech zákazův a ať se raději co přítel práva sám vyhne libovolnosti z cesty!“

Vývoj muzejní prezentace KHB

První zmínky o snaze muzeí věnovat se Karlu Havlíčkovi se datují k roku 1906, kdy se v rámci výročí Havlíčkova úmrtí snažily o výstavy spolky v Praze a Pardubicích. Významnější počin se datuje až rokem 1909, kdy město Německý Brod plánovalo dobově zařídit dva pokoje bytu v Havlíčkově domě. Jedním z nich měl být i tento arkýřový pokoj a výstava měla mít pietní formu, protože Havlíček byl doposud primárně vnímán jako mučedník. Kuratorium místního muzea se chopilo role pátrače a opatrovníka po havlíčkovských památkách.

Začaly se shromažďovat osobní památky, nábytek, tematické publikace a havlíčkovské plakety či medaile, ale nedostatek peněz a příchod první světové války odsouval jejich prezentaci na neurčito. Příchod první republiky přinesl novou energii, ale i další komplikace. Muzeum v Havlíčkově domě se tak objevilo až roku 1925. O šest let později se otevřelo druhé tematické muzeum v Havlíčkově rodném domě v nedaleké Borové (1931).

Vrcholem muzejní prezentace Karla Havlíčka byly roky 1935 a 1936, kdy se uskutečnily dvě velké výstavy s tisícovkou exponátů. První byla v Německém Brodě a druhá v pražském Letohrádku královny Anny zvaném častěji Belveder. Obě byly pod patronací československého prezidenta a měly masovou propagaci. Havlíček byl představen jako národní hrdina a bojovník, který se svou působností, vlivem a názory přičinil k samostatnosti ČSR

Ani éra poválečná rozvoj Havlíčka neomezila. Naopak. Velká celostátní výstava v roce 1956 se poté ve zmenšené podobě přenesla do Havlíčkova domu a také Havlíčkovy Borové. Z Havlíčka se skrze komunistický výklad stal ideál lidového novináře. Zdejší expozice byla předělána v rámci dalšího výročí roku 1971. Předposlední úpravy proběhly v Havlíčkově domě roku 1992 a expozice byla zaměřena primárně na působení KHB v regionu. Současná expozice vznikla k výročí roku 2011 a snaží se krom představení Havlíčkova života ukázat i proměny v chápání jeho odkazu v průběhu času.

Zpět