Uďál: Vrr! haf! haf!

Stalo se to v prosinci roku 1851, kdy se rozhodly rakouské úřady odvézt Karla Havlíčka Borovského z Německého Brodu do Brixenu – Havlíček byl prostě až moc dobrý novinář. Popis cesty přibližují známé satirické Tyrolské elegie, které se také zmiňují o Havlíčkově věrném psovi Džokovi. Policajti se mu od začátku nelíbili, vrčel na ně, štěkal. Lidem tato malá role však nestačila a lidovou tvořivostí posunuli Džoka v ději ještě dále. Když se vydal kočár s deportovaným potají k ránu do temné noci, Džok se za pánem rozběhl, dotíral na vůz a dělal rámus, aby se sousedé vzbudili a Havlíčka ještě na poslední chvíli zachránili. Tak dlouho štěkal, až se jeden z policajtů rozhodl pro razantní zákrok – chudák Džok…

 

Já jsem i na lačný život

vždycky zdvořilý:

„Odpusť, slavná císařská komise,

že jsem v košili!“

 

Ale Džok, můj černý buldog,

ten je grobián,

na habeas corpus tuze zvyklý –

on je Angličan.

 

Málem by byl chlap přestoupil

jeden paragraf,

již na slavný ouřad zpod postele

uďál: Vrr! haf! haf!

 

Hodil jsem mu tam pod postel

říšský zákoník,

dobře, že jsem měl ten moudrý nápad,

již ani nekvík. –

 

(Obraz podle starší předlohy namaloval Havel v roce 1972.)